Takže kdo vlastně jsem. Je-li řeč o práci, jsem ajťák 🙂

… Ano, teď hluboký nádech, ale prosím neutíkejte mi, dokud to ještě trochu nedovysvětlím.

„Nic se nemá přehánět.“ Obecně známé rčení, jehož význam si sotva kdo bere k srdci, dokud si sám něco nenechá přerůst přes hlavu. Může jít třeba o zájmovou aktivitu, která se časem transformuje v nezdravou posedlost, sport, kde při honbě za vyšším výkonem jdou stranou fyziologické funkce těla, nebo třeba jen nevinná čokoláda, která způsobí nervozitu, jakmile není hned po ruce… Našlo by se toho jistě spousta, nač by se toto prosté moudro dalo napasovat. V mém případě se na seznamu takových věcí objevila i má oblíbená práce v IT. Původně koníček, pak plnohodnotná práce, po letech však radost z ní plíživě začala střídat frustrace, únava a zoufalství z toho, co se z někdejšího koníčka stalo časem za obludu.

Včas jsem poodstoupil a v rámci sebezáchrany začal plánovat jakou jinou cestou se dále ubírat. Nejlépe prospěšněji pro sebe a tím i pro své okolí. Byla to doba, kdy jsem se již nějakou dobu v rámci seberozvoje zabýval studiem tradiční čínské medicíny, a péče o tělesný systém a jeho kondici se tím pádem přímo nabízela. Ovšem vědom si velmi dobře nešťastného životního cyklu svého předchozího koníčka, nechtělo se mi podobnému osudu vystavit i tuto svou další zálibu. A tak v souladu se staročínským chápáním jsoucna, kde esenciálním principem stvoření a tvoření v něm je Rovnováha, zrodil se nápad vybalancovat náplň svých aktivit přiměřeným dílem od všeho, v čem vnímám sebenaplňující potenciál. Dnes tak pracuji i nadále hlavou, a vlastně i trochu rukama, jako ten ajťák, ovšem už jen v rámci zkráceného pracovního poměru. Mám tak možnost volný prostor plně využít k poněkud jiné práci rukama, které však v tomto případě namísto hlavy nechávám vést srdcem. A tehdy je ze mě Vědomý masér.